Díky dynamickému vývoji informačních technologií v posledních dekádách lze konstatovat, že počítačové programy jsou dnes prakticky všudypřítomné a život bez nich si lze v moderní společnosti jen stěží představit. Na vývoj a tvorbu počítačových programů jsou mnohdy vynakládány značné investice, a proto je potřeba jim zajistit dostatečnou právní ochranu.
Na úvod je třeba poznamenat, že ačkoliv autorský zákon s pojmem počítačového programu pracuje, český právní řád definici počítačového programu neobsahuje. Definicí počítačového programu se však zabýval např. Evropský patentový úřad, který v kauze „Clipboard formats I ca Microsoft“ uvedl, že počítačový program je sekvence počítačem vykonatelných instrukcí. Z hlediska technického je počítačový program zdrojovým kódem (algoritmem), který je zapsán v programovacím jazyku v podobě posloupnosti příkazů nebo instrukcí pro počítač.
Předmětem autorskoprávní ochrany je autorské dílo, které je vymezeno jako „dílo literární a jiné dílo umělecké nebo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě“. Pojmově tedy musí autorské dílo kumulativně splňovat dvě podmínky:
Dle autorského zákona však dále existují i díla fiktivní (nebo také kvazidíla), kterým některý z výše uvedených znaků chybí. Jedním z takovýchto děl je právě počítačový program, který je autorským zákonem považován za autorské dílo, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem.
Krom samotného počítačového programu může autorskoprávní ochraně podléhat i samotná dokumentace k programu, avšak pouze za předpokladu, že taktéž splňuje výše uvedené podmínky autorského díla.
Autorský zákon považuje za autora osobu, která autorské dílo vytvořila¹. U komplexnějších počítačových programů však není výjimkou, ne-li spíše pravidlem, že na jeho vývoji se podílí celá řada programátorů, analytiků a manažerů, případně i externích konzultantů. V takovýchto případech pak může být komplikované určit nositele autorských práv. Rozhodnou skutečností je pak to, zda je počítačový program vytvořen na základě smlouvy o dílo, nebo zaměstnanci (programátory) IT společnosti, která vývoj počítačového programu zastřešuje a financuje, nebo zda se jedná o autorské dílo samostatné fyzické osoby či skupiny osob (v takovém případě se jedná o tzv. kolektivní dílo).
Zaměstnanecké dílo
Autorský zákon ve svém § 58 odst. 1 stanovuje, že pokud je autorské dílo vytvořeno za účelem splnění povinnosti vyplývající z pracovněprávního či služebního vztahu, vykonává autorská majetková práva k dílu svým jménem a na svůj účet zaměstnavatel.
Pokud je tedy počítačový program vytvořen programátory, kteří jej vytvořili v rámci svého zaměstnání, jsou tito programátoři autory programu, neboť to jsou právě oni, kdo vytvořili zdrojový kód. Autorská majetková práva však svědčí zaměstnavateli – IT společnosti, která vývoj počítačového programu zastřešovala. Jinými slovy je to právě zaměstnavatel, který bude oprávněn počítačový program užívat, tj. zejména rozmnožovat a udělovat licence koncovým uživatelům (ať již bezúplatně či za úplatu).
Krom toho, pokud se zaměstnavatel s programátorem nedohodne jinak, je dle autorského zákona oprávněn ke zveřejnění počítačového programu, k jeho úpravám, zpracování včetně překladu, spojit jej s jiným dílem (počítačovým programem), zařadit jej do díla souborného, jakož i k tomu, uvádět počítačový program na veřejnost pod svým jménem.
Ačkoliv výkon autorským majetkových práv k počítačovému programu ve prospěch zaměstnance vyplývá přímo ze zákona, je více než vhodné, aby byl konkrétní vztah mezi IT společností a programátorem detailněji upraven pomocí smlouvy. Nepochybně se tak totiž může předejít zbytečným sporům. Smluvně by měly být upraveny především tyto aspekty vztahu: informační povinnost programátora při vývoji počítačového programu, předání zdrojových kódů a programové dokumentace a nakládání s nimi, souhlas ke změně počítačového programu prostřednictvím třetí osoby, povinnost mlčenlivosti atd.
Smlouva o dílo
Dle § 58 odst. 7 autorského zákona se počítačový program, který není kolektivním dílem, považuje za zaměstnanecké dílo i tehdy, bylo-li autorem vytvořeno na objednávku. Objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele, tj. po dokončení takovéhoto počítačového programu mu svědčí autorská majetková práva.
Je třeba upozornit, že nabytí autorských majetkových práv k počítačovému programu na základě smlouvy o dílo se uplatní pouze v případě, že je smlouva uzavřena s fyzickou osobou (programátorem), a nikoliv osobou právnickou (IT společností).
Jinými slovy není možné, aby počítačový program vytvořilo více programátorů, pak by se totiž jednalo o dílo kolektivní, nebo aby byl počítačový program vytvořen zaměstnanci IT společnosti. V těchto případech tedy bude nutné uzavřít licenční smlouvu, aby byl objednatel oprávněn k výkonu autorských majetkových práv.
Licence k počítačovému programu
Za předpokladu, že počítačový program nespadá do jedné z výše uvedených možností, je pro účely výkonu autorských majetkových práv nutné uzavřít licenční smlouvu.
Licenční smlouva je standardní nástroj, kterým vykonavatel autorských majetkových práv k počítačovému programu poskytuje právo k jeho užití jiným osobám. Zpravidla se tak děje za úplatu, avšak rozhodně se nejedná o podmínku. Vykonavatel nemusí profitovat pouze z licenčního poplatku hrazeného koncovým uživatelem, ale např. také tím, že umožní v programu distribuci reklamních sdělení (jako typický příklad lze uvést mobilní aplikace a hry).
Z formálního hlediska je právní úprava poměrně flexibilní a umožňuje uzavřít smlouvu písemně, ústně, ale i např. konkludentně (např. pouhým stažením programu z internetu či „odkliknutím“ políčka „souhlasím“ v licenčních podmínkách). Jedinou výjimku však tvoří výhradní licence, které je třeba vždy uzavřít písemně.
Obsah licenční smlouvy by měl odpovídat tomu, pro koho je počítačový program určen. Program totiž může být vyvíjen výlučně pro účely jednoho klienta (např. pro obchodní společnost, která si objednala vývoj programu pro své účetnictví) nebo naopak pro neomezený počet koncových uživatelů. Rozsah licenčních oprávnění by měl být proto nastaven podle potřeb konkrétního případu. Rozsah licence je možné omezit z hlediska časového, a dále např.:
Zároveň je však možné nastavit rozsah licence tak, aby byla v jednotlivých výše uvedených bodech neomezená.
Další otázka, která by měla být v licenční smlouvě řešena je to, zda je možné počítačový program měnit, upravovat, překládat do jiného jazyka, spojit s jiným programem či zda je nabyvatel oprávněn poskytovat sublicenci.
Spektrum nastavení licenčního oprávnění je tedy velmi široké a z toho důvodu je vždy vhodné, aby licenční smlouvy byly sepsány individuálně pro každý jednotlivý případ zvlášť podle aktuální potřeby smluvních stran. Vzorové smlouvy, které jsou většinou volně na internetu k dispozici, nejsou pro účely licence k počítačovému programu vyhovující.
¹ V této souvislosti je vhodné poukázat na jistou zajímavost, která bude ve světě autorského práva v budoucnu nepochybně kulminovat a sice otázka, jak bude řešena situace, kdy počítačový program vznikne díky jinému počítačovému programu nezávisle na lidské vůli. Autorem autorského díla (a tedy i počítačového programu) totiž může být pouze fyzická osoba, přičemž se musí jednat o jedinečný výsledek jeho tvůrčí činnosti. Z hlediska práva pak může nastat situace, kdy takovýto program nebude autorským dílem, díky čemuž na něj nebude možné uplatňovat žádná autorská práva. Nyní se sice jedná pouze o hypotetickou otázku, avšak dříve či později vyvstane nepochybně potřeba jejího řešení.